Fselico Mozne co existutuje na svete

Oficiální website: www.washingtoncapitals.com

Hlavní město USA a lední hokej byly dlouho pojmy, které spolu příliš nesouvisely. Osm prvních sezón v NHL, tedy roky 1974 - 1982, byly pro washingtonské charakterizovány pobytem ve spodní části tabulky a Capitals se v té době ani jednou neprobojovali do play off. První ročník v NHL skončil pro mužstvo doslova fiaskem. Washington se stal držitelem mnoha negativních rekordů. Vyhrál nejméně zápasů v základní části (8), prohrál nejvíce zápasů (67), získal nejméně bodů (21) a inkasoval nejvíce branek (446). V divizi skončili Capitals poslední se ztrátou 37 bodů za předposledním Detroitem a se ztrátou 92 bodů za prvním Montrealem. Na této katastrofě se podíleli také trenéři Jim Anderson, Red Sullivan a Milt Schmidt, kteří mohli být spokojeni snad jen s hrou Tommyho Williamse. V obraně si zmínku zaslouží ostrý Yvon Labre a veterán Doug Mohns, kdysi spoluhráč Stana Mikity. Po tomto vskutku děsivém výsledku se Capitals nicméně už jen zlepšovali, byť ve své divizi - nejprve Norrisově a od ročníku 1979-80 Patrickově - obsazovali většinou poslední příčku.

Za první úspěch mohli Capitals považovat výkonnostní vzestup, který je v sezóně 1976-1977 konečně odpoutal od poslední příčky v pomyslné tabulce NHL. Výrazně se zlepšila obranná činnost, dvojici brankářů Ron Low - Bernie Wolfe se podařilo snížit průměr obdržených branek na zápas pod čtyři. Podařilo se navíc získat Guy Charrona, který se stal nejproduktivnějším hráčem mužstva a byl nominovaný i na mistrovství světa 1977 jako člen kanadské reprezentace, první v historii šampionátů, kterou tvořili profesionálové.

Dlouhotrvající neúspěchy nenechávaly klidným ani vedení klubu, které začalo navazovat kontakty s Evropou. Průkopníky v dresu s hvězdami byli švédští reprezentanti Rolf Edberg a Leif Svensson, později přišel i další výborný hráč Bengt Gustafsson. V listopadu 1979 převzal Washington teprve osmadvacetiletý Gary Green. Ani jemu se však nepodařilo prolomit bariéru, která jakoby existovala mezi klubem a play off. Se začátkem osmdesátých let se začalo postavení Capitals měnit. V sezóně 1982-83 se Caps ziskem 94 bodů a třetím místem v Patrickově divizi dočkali vytoužené premiéry v play off. Tam však pro ně byli hokejisté New Yorku Islanders příliš silným soustem (1:3 na zápasy). V této sezóně se objevil na soupisce Washingtonu Capitals první hráč z bývalého Československa, kterým byl Milan Nový. Jako jedenatřicetiletý se však těžko přizpůsoboval náročné soutěži, a i když dostal dost příležitostí a chyběl pouze v sedmi zápasech, vrátil se po roce do Evropy. Otcem washingtonského úspěchu byl v té době trenér Bryan Murray. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že Murray získal v roce 1984 cenu pro nejlepšího trenéra NHL.

V klubu působila řada skvělých hokejistů, i když do nepříliš hokejového amerického hlavního města jen málokdy zamířila hvězda první velikosti. Mezi ty lze počítat jen kapitána Roda Langwaye - dvojnásobného vítěze James Norris Trophy. V osmdesátých letech se Washington vyznačoval výbornými brankáři, hráli zde například Al Jensen a Pat Riggin - vítězové Jennings Trophy, Pete Peeters, Clint Malarchuk, Mike Liut či Don Beaupre. Dále skvělou obranou, o čemž svědčí jména hráčů jako Scott Stevens, Larry Murphy, Kevin Hatcher a Calle Johansson. V útoku se v jejich dresu objevilo několik velikánů: superstřelec Mike Gartner, hokejový mozek mužstva Bengt Gustafsson, Denis Maruk, Ryan Walter, Bobby Carpenter, Dave Chrisitan, Dino Ciccarelli, Dale Hunter či Kelly Miller. V této konkurenci se od roku 1986 začal prosazovat i náš Michal Pivoňka, posléze i Slovák Peter Bondra. Klub se díky těmto borcům na dlouhé roky usadil na přední příčky své divize. V poháru se po osmileté absenci v play off prosazovali washingtonští střídavě do prvního a druhého kola. Teprve v sezóně 1989-90, kdy vyhráli svoji divizi, se dočkali postupu až do semifinále Stanley Cupu, kde ztroskotali na Bostonu Bruins.

Na svůj nejvýraznější úspěch v bojích o pohár si museli Capitals počkat až do sezóny 1997-98, kdy dosáhli svého historického maxima a postupně přes Boston, Ottawu a Buffalo postoupili až do finále Stanley Cupu, kde však nestačili na úřadující dynastii Red Wings z Detroitu. Nejlepší americký trenér druhé poloviny devadesátých let Ron Wilson se tehdy opíral především o skvělé výkony brankáře Olafa 'Godzilly' Kölziga, nekompromisních obránců Marka Tinordiho a Joea Reekieho, s přehledem hrající Calle Johanssona a Sergeje Gončara, dále pak o superstřelce Petera Bondru, nahrávače Adama Oatese, divokého Chrise Simona, Joea Juneaua, zkušené veterány Briana Bellowse, Dalea Huntera, Kellyho Millera, Esu Tikkanena a Michala Pivoňku či o nadějné mladíky Jaroslava Svejkovského a Richarda Zedníka.

Jenomže rok po postupu do finále Stanley Cupu čekal na Capitals velmi tvrdý pád, když se tým po velmi neúspěšné sezóně vůbec neprobojoval do play off. Klub navíc opustil dlouholetý kapitán Dale Hunter, který jako jediný hráč historie dokázal dát tři sta branek a současně si odsedět více než 3000 trestných minut.

Ani ročník 1999-2000 se z počátku pro Caps nevyvíjel příliš dobře. Klub střídal světlé okamžiky s těmi hodně tmavými a postup do play off se zdál být opět nad síly spíše průměrného týmu. Avšak o Vánocích nastal nečekaný výkonnostní zlom a Capitals nakonec ještě vyhráli Jihovýchodní divizi. V play off je ovšem hned v prvním kole překvapivě vyřadili Pittsburgh Penguins, kteří se tak postarali se o jedno z největších překvapení celého play off.

Navlas stejná situace se opakovala i v sezóně 2000-01. Caps měli opět pomalejší start, poté se ovšem rozehráli a znovu ukořistili první příčku ve své divizi. Mužstvo jako obvykle táhli Oates, Bondra, Kölzig, Gončar, Dahlén či Konowalchuk. Ani tito borci však v úvodním kole vyřazovacích bojů nestačili na tradičního soupeře z Pittsburghu. Tučňáci, s legendárním Mariem Lemieuxem v sestavě, vyhráli 4:2 na zápasy.