Fselico Mozne co existutuje na svete

Oficiální website: www.newyorkrangers.com

  Po účinkování v konkurenční PCHA byl klub v roce 1926 jedním ze tří, jenž se za 250.000 dolarů dostaly do NHL. Hned v premiérové sezóně 1926-1927 vyhráli Rangers svou divizi s výrazným jedenáctibodovým náskokem a kapitán mužstva Bill Cook se stal nejproduktivnějším hráčem celé soutěže. O rok později Rangers vyhráli jako první americký klub vůbec Stanley Cup, když ve finálové sérii porazili Montreal Maroons 3:2 na zápasy. Ve druhém finálovém střetu si fanoušci vynutili, aby do branky Rangers nastoupil první trenér a generální manažer klubu čtyřiačtyřicetiletý Lester Patrick a ten pak pustil jen jeden gól! V prodloužení Rangers vyhráli a Patrickovo jméno navždy vešlo do historie klubu. V tak rychlém úspěchu se Rangers žádný jiný tým nemůže rovnat.

  Stejný husarský kousek se mužstvu podařil o pět let později. Tehdy Rangers porazili Toronto 3:1 na zápasy. U zisku obou titulů stálo šest hráčů - Bill Cook, Bun Cook, 'Ching' Johnson, Frank Boucher, Murray Murdoch a brankář Lorne Chabot, ve své době prakticky největší osobnosti kanadsko-americké NHL, které doplňovaly nové tváře - Babe Siebert, Cecil Dillon, Earl Seibert, Ott Heller a zejména Andy Aitkenhead v brance. Období vlády Lestera Patricka lze také označit za nejúspěšnější v historii klubu.

  V roce 1937 se Rangers opět probojovali do pohárového finále, ale svého třetího triumfu se dočkali až v roce 1940, kdy už na střídačce působil coby trenér Frank Boucher a kdy už bylo jiné i složení týmu. Skvělého Dave Kerra v brance doplňovali další velikáni té doby. Kromě Arta Coultera, Ott Hellera, Philla Watsona, Babe Pratta, Alexe Shibickyho a Bryana Hextalla to byly i dvě bratrské dvojice - Neil a Mac Colvilleové, Lynn a Muzz Patrickové. Tento tým měl šanci dlouho kralovat celé NHL, v níž také v roce 1942 zaujal nejvyšší příčku, ale válka zcela rozmetala jeho řady, a tak se začala pro nové Rangers 'černá éra'. V letech 1943 - 1946 se čtyřikrát za sebou propadli na samé dno ligové tabulky, a to byl také jeden z důvodů odchodu Lestera Patricka z funkce manažera. V té jej nahradil Frank Boucher, který začal pozvolna budovat nový tým, s nímž se v roce 1950 dokonce probojoval do finále Stanley Cupu. To byl však pouze jeden z mála ojedinělých úspěchů. Téměř po celou dobu 'Velké šestky' se New York Rangers potáceli mezi pátou a šestou příčkou a celkem pouze sedmkrát postoupili do play off, když jejich nejlepším ligovým umístěním bylo v roce 1958 druhé místo tabulky. Na relativně úspěšném působení ve druhé polovině padesátých let měli největší podíl vedle brankáře Gumpa Worsleyho také Andy Bathgate a Bill Gadsby.

  Rangers byli spolu s Bostonem prvními kluby NHL, které se začaly vážněji orientovat na kontakty s evropskými celky. Historickým navždy zůstane jejich měsíční turné po Evropě v roce 1959, kdy newyorské mužstvo odehrálo v šesti západoevropských zemích dvaadvacet exhibičních zápasů. Styky s Evropou dospěly k tomu, že v sezóně 1964-65 se stal švédský reprezentant Ulf Sterner jedním z prvních Evropanů, který si zahrál v NHL. I když jen ve čtyřech zápasech.

  V šedesátých letech se hráčský kádr klubu často měnil a krátce zde působily i takové hvězdy, jako byli Jacques Plante, Doug Harvey, Bernie Geoffrion či Tom Horton a Terry Sawchuk. S příchodem nového trenéra a manažera Emile Francise - bývalého gólmana Rangers - v roce 1964 se začala karta obracet a klub se pomalu propracovával výše v ligové tabulce. Silný tým začal patřit k vážným aspirantům na nejvyšší pocty a již v roce 1972 hrál ve finále Stanley Cupu. Podlehl však Bostonu 2:4 na zápasy.

  Hala Garden často hřměla skandováním 'Eddie! Eddie!' jako projev ocenění výkonu, jaký podával gólman Eddie Giacomin. V obraně to byli Brad Park a Harry Howell, jenž zde prožil sedmnáct sezón. Tuto éru v historii klubu zdobila výbušná útočná řada ve složení Rod Gilbert, Jean Ratelle a Vic Hadfield. Gilbert a Ratelle do dnešní doby patří mezi střelce týmu Rangers s nejvyššími počty nastřílených gólů. Gilbert jich na svém kontě má 406 a Ratelle 336. Hadfield byl zase prvním hráčem mužstva, který dal 50 gólů v jedné sezóně.

  Další osobností celku byl bezesporu Phil Esposito, který však do New Yorku přešel až na ústupu ze své slávy. Právě on byl společně s Vladimírem Petrovem aktérem úvodního vhazování památného zápasu New York Rangers - CSKA Moskva (3:7), který 28. prosince 1975 otevřel první nezapomenutelnou supersérii zápasů klubů NHL se sovětskými mužstvy. Phil Esposito ani dvě švédské hvězdy Hedberg a Nilsson nepřinesly Rangers zlepšení postavení a dokonce od roku 1976 neměl klub zastoupení v nejlepší desítce střelců a nahrávačů soutěže.

  V témže roce odešel trenér a manažer Francis a začala další z 'černých etap' historie Rangers. V roce 1979 se sice probojovali do finále poháru, tam je ale poměrem 4:3 na zápasy vyřadil Montreal. Úspěchy z dob Francisova účinkování, tedy druhá místa v celé NHL z let 1968, 1971 a 1972, se již zopakovat nepodařilo.

  V All-Star absentovali newyorští v tomto období rovněž povážlivě dlouho. Posledním jejich zástupcem byl v roce 1972 obránce Brad Park. Podobná byla situace i v individuálních trofejích.

  V dalších deseti letech, poznamenaných devíti výměnami na postu trenéra, byli hlavními pilíři celku kapitán Barry Beck a brankář John Davidson. Po jeho odchodu pak John Vanbiesbrouck, který v sezóně 1985-86 získal Vezinovu trofej pro nejlepšího gólmana. Bylo to rok poté, co svými výkony zaujal i na pražském mistrovství světa v dresu USA. Na nevýrazných výkonech nic nezměnily ani rozsáhlé nákupy a prodeje hráčů prováděné manažerem Philem Espositem v letech 1986 - 1989.

  V roce 1989 se kormidla v klubu Rangers ujal Neil Smith. Smith byl čilým obchodníkem s hráči. Mezi jeho největší získané akvizice patří podepsání Marka Messiera (4. 10. 1991) a levého křídelního útočníka Adama Gravese, který v ročníku 1993-94 vstřelil 52 branek a vytvořil tak klubový rekord v počtu nastřílených gólů v jedné sezóně, když překonal starý Hadfieldův rekord. Fanoušci a spoluhráči si jej však nejvíce cení za jeho vůdcovské kvality.

  V sezóně 1991-92 se po padesáti letech Rangers prosadili na první místo celkové tabulky NHL a po ročním výpadku v sezóně 1993-94, kdy dokonce nepostoupili do play off, se znovu vrátili na trůn NHL a po čtyřiapadesáti letech dokázali vybojovat svůj teprve čtvrtý Stanley Cup.

  Do finále proti Vancouveru je poslal gól Stephanea Matteaua ve druhém prodloužení sedmého zápasu s New Jersey Devils. Vedle trenéra Mikea Keenana se na tomto úspěchu nejvíce podílel kapitán týmu Mark Messier, který byl obklopen spoluhráči z edmontonské dynastie osmdesátých let: Lowem, Andersonem, McTavishem, Bokeboomem, Gravesem a Esou Tikannenem. Gólman Mike Richter, obránce Brian Leetch a útočník Mark Messier byli skutečnými vůdci týmu.

  Dramatická sedmizápasová finálová série s Vancouverem přinesla vynikající hokej. Rozhodující gól, který Rangers konečně přinesl Stanleyův pohár, dal v posledním zápase série Mark Messier, jenž již pětkrát vybojoval Pohár v dresu Edmontonu. Když se Rangers a celé město koupali v žáru nadšení z dlouho očekávaného triumfu ve Stanleyově poháru, hlavní trenér Mike Keenan po skončení série oznámil, že od Rangers odchází k St. Louis Blues. Jeho rozhodnutí zapůsobilo jako výbuch bomby. Na místě hlavního trenéra jej vystřídal Colin Campbell.

  Od sezóny 1996-97 byl tým Rangers doplněný o hvězdu největší velikosti, Waynea Gretzkyho. Celá NHL se tak mohla opět těšit na spolupráci dvou velkých hokejových přátel. Výborné výkony obou hráčů také přivedly klub až do semifinále play off, kde zraněními unavený tým podlehl ambiciózním Letcům z Filadelfie. V letní přestávce pak dal Messier přednost před dalším působením v 'Big Apple' lukrativní nabídce Vancouveru Canucks. NY Rangers na to reagovali angažováním zraněními sužovaného střelce Pata LaFontainea. Gretzky i přesto zůstal v ročníku 1997-98 se svými jako vždy skvělými výkony prakticky sám a následná neúčast v play off byla pro Jezdce velkým zklamáním.

  Ovšem i následující sezóna 1998-99 byla pro velkoklub z New Yorku absolutně neúspěšná. Rangers se znovu nedostali do vyřazovacích bojů, a to i přesto, že tým byl jako obvykle doslova nabitý hvězdnými jmény. Jezdci tak na sebe v průběhu sezóny kromě průměrných výkonů upozornili především odchodem dvou velkých hráčů do hokejového důchodu. Na začátku ročníku to byl excelentní střelec Pat LaFontaine, který ukončil kariéru ze zdravotních důvodů. Poté se Rangers opět alespoň na chvíli opět stali centrem hokejové světa, to když kariéru ukončil Wayne Gretzky, legenda legend ledního hokeje.

  Ve snaze napravit předchozí neúspěchy, rozhodl se generální manažer Neil Smith v roce 1999 k dalšímu velkorysému nákupu nových hráčů. Za fantastické sumy získal do svého kádru velké hvězdy Fleuryho, Kamenského, Schneidera a Quintala. Výsledek byl znovu více než žalostný. Mužstvo se celou sezónu trápilo a play off opět zůstalo nad jeho možnosti, když srdce fanoušků hřála snad jenom hra populární 'Czech Line' Hlaváč - Nedvěd - Dvořák. Majitelům klubu za této situace definitivně došla trpělivost a jak Smith, tak i hlavní trenér John Muckler se museli od týmu poroučet.

  Glen Sather, nový generální manažer Rangers, přivedl před sezónou 2000-01 k mužstvu své dva staré kamarády, kouče Rona Lowa a Marka Messiera. Ale i přes slavnostní Messierův slib, že tentokrát Jezdci do play off postoupí, zůstalo opět pouze u zbožných přání. Ztráta Fleuryho, který nastoupil na protialkoholické léčení, zoufale špatná obrana a zdravotní problémy gólmana Richtera, to vše dalo dohromady děsivé manko šestnácti bodů na osmou příčku Východní konference.

  Řešením krize měly být opět další drahé posily - hvězdný, ale k častým zraněním náchylný Eric Lindros, nebo na jedno oko téměř slepý Bryan Berard. Oběma navrátilcům je však třeba za jejich výkony vzdát hold, ale ostatní nákladné opory (Messier, Fleury, Nedvěd, Leetch, Richter), které měly být přinejmenším zárukou pohárového postupu, zůstaly dlužni své pověsti.

  Start sezóny 2001-02 měli Rangers velmi nadějný, ale v půlce ligy se jejich mašině zadřela ložiska a s výkony týmu to šlo od deseti k pěti. Ani pět minut po dvanácté angažovaný Pavel Bure spásu nepřinesl a konec ročníku byl pro newyorský klub naprostým fiaskem. Marnotratní Jezdci se ani popáté za sebou nekvalifikovali do play off.